Mám chuť na chvilku zpomalit a táhne mě to někam ven z bytu. Poslední dobou se nechávám unášet a naslouchám své intuici, která mě tentokrát dovedla až na mé oblíbené místo v nedalekém lese. Beru s sebou sešit, do kterého si budu psát myšlenky a reflektovat.

Dorazil jsem do lesa a vyšel směrem za dobrodružstvím. Věděl jsem kam jít, aniž bych věděl, kam jdu. Našel jsem si pěkné místečko pod stromem, usadil se a opřel se o něj. Je tu krásné ticho a klid. Jen příroda, větřík a já.

Napadá mě, že bych si mohl prostě lehnout na zem. Neposlouchám myšlenky, které mi říkají, že budu špinavý a že tam určitě něco leze. Lehl jsem si a odevzdal jsem se. Odevzdal jsem se všem malicherným myšlenkám. Odevzdal jsem se planetě a celému vesmíru. Všechen svůj odpor jsem na chvíli odložil bokem a přestal řešit. Všechno.

S přimhouřenýma očima vidím nebe, jak září skrze stromy. Je to celé takové zamlžené, rozostřené. Ale zároveň krásné a úplné. V tu chvíli mi inspirace pošeptala do ucha, abych si tento okamžik nějakým způsobem vyfotil, protože by z toho mohl vzniknout velice zajímavý obraz. A pak jsem ještě chvilku ležel a užíval si svůj čas bez času.