Šel jsem stezkou plnou temnoty a bolesti, kvůli které jsem nemohl nic dělat, natož abych něco vytvořil. Procházel jsem fantazií své mysli, oslepen svým egem společně s hluboce zraněným emocionálním tělem.

Jsem ve vztahu, který mi ukazuje má zranění. Ukázalo mi to bolest z minulosti, kterou mi to promítalo na své polovičce. Moje ego se mě pokoušelo přesvědčit, že je to ona, kdo mi ubližuje, ale ve skutečnosti to s ní nemělo nic společného. Stále dokola jsem prožíval své dávno zapomenuté emoce.

Když už to začalo zacházet příliš daleko, rozhodl jsem se s tím udělat něco trochu jiného. Rozhodl jsem se ponořit hluboko do té rány. Rozhodl jsem se být se svými emocemi. Přestože jsem v tu chvíli nepocítil velký posun, teď se mi zdá, že se něco od té doby změnilo. Cítím se mnohem méně reaktivní na podměty, které by ve mně dříve spustily pocity bolesti.

Nyní se mi zdá, že bolestivé emoce, jako třeba tato, nejsou součástí ega. Je to, jako by emoce byla vyvolána myšlenkou nebo situací podobnou té, která nebyla dosud vyřešena, a pak o tom ego vytvoří příběh, kterému věříte, pokud si toho nejste opravdu vědomi. Když jsem byl se svými emocemi, soustředil jsem se pouze na ně a ne na myšlenky, které si s nimi často podvědomě spojujeme. A teď, když vidím spouštěcí myšlenku, emocionální zpětná vazba už pro mě není zdaleka tak ochromující.

Nastal čas jít dál. Nastal čas se začít soustředit na to, čeho chci v životě dosáhnout. To také zahrnuje spojení sil s mojí boží ženou, protože máme stejné poslání, kterým je sdílet náš příběh a inspirovat ostatní.